Jdi na obsah Jdi na menu
 


BHC 1.

17. 5. 2010

Na okno zvenku bubnovaly velké dešťové kapky a temnotu venku čas od času prořízl blesk.
Ležel na posteli otočený na bok. Jednu ruku složenou pod hlavou. Někomu by se mohlo zdát, že spí, ale nebylo tomu tak. Celý jeho život se zhroutil a pomalu přestával dávat smysl.
...
Ležel na zádech na posteli, ruce složené pod hlavou a dlouhé tmavé vlasy vínnové barvy měl rozhozené po polštáři. Doširoka otevřenýma očima pozoroval pavouka pomalu se snášejícího na svém vlákně ze stropu nad ním. Náhle vstal, přešel k posteli svého kamaráda a jemně s ním zatřásl, aby ho probudil. Zahleděl se hluboko do jeho temných bezvýrazných očí. Věděl, že nemusí nic říkat, že mu rozumí a ví, co musí oba udělat a proč.
Vzal ho za ruku a oba odešli na balkon. Sedli si na zábradlí. Naposledy se jeden na druhého usmáli, spíše aby dodali odvahu sobě než tomu druhému.
"Za Athenu!" křikli oba naráz a skočili. Jejich let trval věčnost...

Prudce dopadl na tvrdý beton. Tichou ulicí se rozhlehl tupý náraz. Z jeho očí vytryskly slzy. Dlouhé tmavé vlasy se koupaly v rudé krvy.
...
Ležel bez hnutí na chladné zemi. Neměl dost sil, aby se mohl otočit a pohlédnout na stejně bezvlládného kamaráda a tak mu věnoval alespoň svoji poslední myšlenku.
Z jejich očí se poomalu vytrácel život.

 

"Vzbuď se." Neznámý hlas jakoby přicházel zdálky. Otevřel oči. Byl si jistý, že ten obličej už viděl, ale nepamatoval si kde a kdy. A pak mu náhle hlavou probleskl obraz mladého rytíře v zářivé zlaté zbroji s hustými zelenými vlasy a milým úsměvem.
"Shione!" vzpomněl si. "Kde to jsme?" zeptal se, posadil se a rozhlížel se po svém kamarádovi. Ten seděl opodál a právě si protíral ospalé oči. Před ním stáli ještě dva. Netušil o koho jde, ale jejich kosmickou energii bezpečně poznával. Blonďák ve zlatém držel v rukou zvláštní malou skříňku. Oboum přátelům připadala podivně známá.
"Athena by ráda, abyste tuto truhlu doručili..." Rytíř v černém, lesklém brnění jim věnoval smutný, ale povzbudivý úsměv. Jako kdyby věděl, co je čeká. Oni však o tom neměli ani tušení...

 

Ležel na něčem tvrdém a studeném. Že by se mu to jen zdálo? Ne. Bolelo ho celé tělo. Pomalu otevřel oči. Celý svět se náhle zbarvil doruda. Setřel si rukávem z obličeje to, co považoval za pot. Rudý obraz na pár okamžiků zmizel, aby se opět vrátil s mnohem větší intenzitou. S obtížemi se postavil. Nad sebou spatřil šest neznámých balkonů a sedmý, ze kterého s kamarádem skočil. Jeho kamarád! Panicky se  rozhlížel kolem.
...
Probral se na chladném betonu, prázdný pohled upřený přes sedmipatrový dům na krvavý měsíc. Uvědomil si, že něco drží v ruce. Pevněji to stiskl v prstech, aby se podíval. S bolestným výrazem zvedl ruku a spatřil malou zlatou skřínku.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

Portrét