Jdi na obsah Jdi na menu
 


Room981, kapitola 2

16. 11. 2008
Hiroki a Riki rozpačitě postávali před autobusovou zastávkou. Přijel jeden autobus, druhý a pak i třetí. Ani do jednoho však nevlezli. Když přijel čtvrtý autobus a Hiroki se ani teď neuráčil udělat sebemenší krok směrem ke dveřím, Riki už to nevydržel.
„Hele, tak kam vlastně chceš jít?“
„Nevim,“ odpověděl Hiroki s naprostým klidem profesionála. „Ty tu bydlíš, tak něco vymysli.“
„Aspoň mi poraď, co bys chtěl vidět,“ řekl Riki se skrytou nadějí v hlase. Hiroki však jen pokrčil rameny.
Mezitím přijel na zastávku další autobus. „Nastupovat! Ať to jede, kam chce!“ prohlásil Riki nekompromisně, čapl nebohého Hirokiho za ruku a nacpal ho dovnitř. Ještě než se rozezněl varovný signál a dveře se začaly zavírat, stačil se vmáčknout za ním.
V autobuse bylo místo už jen pro ně, takže ostatní museli čekat na zastávce, než přijede další. Jízda v přeplněném busu, kde by navíc naprosto vydýchaný vzduch, jediné okno nebylo otevřené a ze všech stran se na ně lepilo něčí upocené tělo, byla hotové peklo. Alespoň kdyby ten řidič nejel po rovině jak s hnojem a do zatáček se neřítil stovkou. Zkrátka a dobře, byla to nejdelší a nejstrašnější půlhodina v životě obou dvou.
Všechno krásné však muselo jednou skončit, a tak Hirokiho s Rikim vyplivl jejich dopravní prostředek v nějaké zapadlé čtvrti na okraji města.
„Tak a co teď? Máš aspoň tušení, kde to jsme?“ zeptal se Hiroki.
„Eh… Ne,“ začervenal se Riki a špičkou boty si hrál ve štěrku. „V životě jsem tady nebyl.“
„Snad tu bude někdo, koho bysme se mohli zeptat.“
„To sotva. Je to tady ještě opuštěnější než u nás.“
Protože jim nezbývalo nic jiného, vyrazili zpátky po silnici, kterou přijeli, dokud se Rikiho nos důkladně neseznámil se značkou s jízdním řádem.
„Tak v kolik nám to jede?“
Riki opět přilepil nos k ušpiněné ceduli a několikrát pečlivě překontroloval všechny časy. Pak se s trpkým pohledem zadíval na hodinky na sevém tenkém zápěstí „Před pěti minutama to ujelo.“
„To byl vtip, že jo?“ zděsil se Hiroki.
„Vypadám snad, že bych si dělal legraci?“
„A kdy má jet další?“
„Zítra kolem poledne,“ prohlásil Lucka, ale když viděl Hirokiho zděšený výraz číslo dvě, něco ho napadlo. Nepanikařit v krizových situacích a nechat se osvítit dobrým nápadem byla jeho specialita. „Máš s sebou mobil?“ zeptal se.
Ta slova Hirokimu viditelně zvedla náladu. „Ty jsi fakt chytrej kluk,“ usmál se.
Riki mu úsměv vrátil. „Říkají to o mně.“
Hiroki nadšeně vytáhl z kapsy u kalhot malý přístrojek, ale vzápětí opět poklesl na duchu. „Co je to za krám?!“ rozčiloval se. „Vždyť jsem ho včera nabíjel!“
„Tak zkusíme můj,“ navrhl Riki.
Z přístroje se však ozval všemi zbožňovaný hlásek: „Váš kredit bude brzy vyčerpán. Dobijte si, prosím, Váš kredit. Váš kredit je…“ V tom okamžiku Riki vypnul telefon.
„Bezva… Kluci si budou dělat starosti, když se neozveme,“ vzdychl Hiroki.
„Matka mě zabije,“ na to Riki.
A tak se za vyprávění, co jim kdo udělá, oba opět vydali na cestu zpět do civilizace.
Neušli však ani kilometr, když se obloha zatáhla a z nebe začali padat trakaře. Vyložená průtrž mračen. Naštěstí se na obzoru před nimi začala rýsovat malá vesnička. Přestože se okamžitě rozběhli, než se dostali k prvnímu stavení, byli promáčení na kost.
„Děti! Čo ťo dělátě na tom dečti?“ zavolala na ně stará babička s tlustými mušími brýlemi na nose, která bydlela právě v tom domku, před kterým stáli. „Pojďtě še šchovať“
To nemusela říkat dvakrát. Riki i Hiroki totiž nebyli v situaci, kdy by mohli takovou vřelou nabídku odmítnout. 
 
Domeček byl na první pohled útulný nejen zvenku, ale i zevnitř. U malého ohniště seděl v houpacím křesle zakrslý mužíček. Taky měl tlusté brýle a navíc ještě velkou bradavici na špičce orlího nosu. Stará paní jim okamžitě nabídla židle.
„Pošaďtě še a šundějtě si to mokré oblešení,“ vybídl je stařík.
Riki si nechal na sobě jen Koichiho košili. Hiroki se tvářil poněkud rozpačitě, ale když mu Riki vysvětlil, že by nastydl a nemohl zpívat, což by jediná fanynka nepřežila, nechal se přemluvit a promoklé věci si sundal.
„Chlapše, chlapše… Ty jšeš mi nějaký hubený. Tebe ši buděme mušet vykrmit. A tebe taky, děvše.“ Stařenka před ně postavila mísu plnou jídla.
Přestože Hiroki z toho všeho nerozuměl ani fň, a Riki vlastně taky ne, nenechal se dvakrát pobízet a okamžitě se vrhl na zdravou a výživnou českou kuchyni. Riki si však nebyl jistý. Něco mu tu nesedělo. A najednou se mu vybavila pohádka o jedné chaloupce, která byla celá z perníku, ale ani za boha si nemohl vzpomenout, jak se jmenovala.
„A ještě jšte še nám nepšdštavili,“ ozval se od ohně stařík.
Riki se okamžitě představil, ale Hiroki dál mlčky jedl. Pak to Rikimi konečně docvaklo a potichu svému sousedovi pošeptal: „Chtěji vědět, jak se jmenuješ.“
„Hiroki.“
„Jeníšek a Mašenka? To jšou ale hešká jména, viď Aloiš?“
„To vážně vypadám jako holka?“ zeptal se Riki potichu a Hiroki na něj významně zamrkal.
„Takše vy jšte šouloženci?“ otázal se zvědavě stařík.
„Jak jste na to přišli?“ divil se Riki.
„Ňo, že jšte ši tak poďobný,“ opáčil stařík.
Riki se nenápadně podíval na Hirokiho. Byli si podbní asi tak jako rytíř ve stříbrné zbroji a na bílém koni, který v Rikiho hlavě představoval Hirokiho, a ošuntělý žebráček v potrhaných hadrech, což byl on.
Ten den se setmělo brzy a Riki i Hiroki začali být unavení. Stařenka je proto zavedla do podkrovního pokojíčku, kde to sice vonělo dřevem, ale zároveň páchlo zatuchlinou.
„Taďy můšete pšešpat. Doblou noč,“ popřála jim a odešla.
 
Riki se ráno probudil jako první. Nebyl totiž zvyklý válet se dlouho v posteli a nehodlal to měnit. Venku bylo pod mrakem, ale nepršelo, a tak otevřel okno a pustila dovnitř čerstvý vzduch.
Pod oknem zrovna stařík štípal dříví. „Takše dneška buděme mít šlafnoštní oběd,“ mumlal si pod vousy a jednou ranou přesekl poměrně silné poleno.
Rikimu přejel mráz po zádech. „Budou mít slavnostní oběd? Zrovna dneska?“ Na nic nečekal, jednou rukou popadl batoh, druhou Hirokiho a vylétl ze dveří domu jak namydlený blesk.
Ze zahrady se vrátila stařenka a v rukou nesla dvě podříznutá a oškubaná kuřata. „Kděpak jšou ty děti?“
Stařík se napřáhl a rázně přesekl další poleno. „Aši pošpíchali na autobuš. Víš pšeče, jak šašto tudy ješdí.“
„To je škoďa. A já chtěla k obědu upéšt kuše.“
 
„Prosim tě, proč jsi tak rychle utekl?“ oddechoval Hiroki a mnul si zápěstí, když se zastavili na autobusové zastávce a Riki konečně pustil jeho ruku. „Vždyť jsme se nestačili ani nasnídat.“
„Koupíme si něco v KFC,“ na to Riki.
„A neřikal jsi, že bus jede až kolem poledne?“ zeptal se Hiroki se zdviženým obočím a Riki se zmohl jen na malé, sotva postřehnutelné kývnutí hlavou. „A teď je teprve deset,“ pokračoval Hiroki.
Riki přemýšlel, co do té doby budou dělat a rozhlížel se kolem. Najednou mu padla do oka malá nádržka s poměrně čistou vodou (na Prahu). „A co takhle se jít koupat?“ navrhl.
„Ne, díky. Včera jsem měl vody ažaž…“
Riki však už přelezl zábradlí a pomalu se přesouval s vodě. Cestou však uklouzl po nechutně oslizlém kameni a podvrkl si kotník.
Gentleman Hiroki byl však nablízku. Okamžitě přiskočil, vzal Rikiho do náručí a vynesl ho zpátky na silnici. Tam ho posadil na lavičku, jemně kotník ošetřil a ovázal, kde vzal potřebné věcičky, ví Bůh. „Takže z koupání asi nebude nic,“ povzdechl si.
„Vždyť se ti nechtělo?!“
„Já jen chtěl….“ Hiroki potřásl hlavou a vstal. „Zapomeň na to.“  
 
 
 
Jak Hiroki správně předpověděl, kluci si opravdu o něj dělali starosti. Už dlouho o sobě nedal vědět a oni ho za boha nemohli najít. Rozhodli se tedy prohledat všechny fast foody.
No…. Ono se to lehce řeklo, ale jak se sami kluci na vlastní kůži přesvědčili, dost těžko udělalo. Nejenže v Praze bylo fast foodů nepočítaně, ale v každém druhém navíc číhal dav rozvášněných fanynek.
„Už jsou pryč?“ oddechoval Hikaru.
Miroku obezřetně vykoukl ze dveří pánských veřejných toalet. „Vypadá to, že jo.“
Všichni opatrně vyšli ven, když vtom Hikarua někdo chytil za ruku a ten chudák z toho málem dostal infarkt.
„Nazdar, Hikaru-kun!“ vyhrkl vysoký blondýn a úplně se do Hikarua zavěsil. „Tady musíte bejt nenápadný, jinak vás holky utahaj. A co děláte zrovna tady? Jdete do mekáče? Nebo snad okukujete krásy našeho města?“ zeptal se s pozvednutým bobočím. „Pojďte se mnou, já vás tu provedu.“
Blondýn je zavedl do nejbližšího KFC, všem něco objednal a když si sedl zpátky ke stolu, zeptal se: „Teď mě napadá…. Kde máte Hirokiho?“
„Bylo mu špatně,“ odpověděl pohotově Koichi.
„Chudinka…..“ popotáhl blondýn. „Ale hlavní je, že jseš tu ty.“ Významně zamrkal na Hikarua.
Během pěti minut jim přinesli jídlo. „No ne, vy tu v Čechách máte obsluhu?“ divil se Miroku.
„Normálně ne, ale tady už mě znaji,“ vysvětlil blondýn, aniž by přestal dělat oči na Hikarua.
Chvíli si všichni čtyři povídali a pak čirou náhodou dorazili do toho samého KFC i Hiroki s Rikim.
„Teda to je náhodička,“ ozval se blondýna. „Neříkali jste, že mu není dobře?“
„Kde jste byli?!“ osopil se Hikaru na bratra. „Víš, jakej jsme měli strach?!“
Hiroki nereagoval. Jen se beze slova zakousl do nejbližšího kuřecího křidýlka.
„Co tady děláš, Franzi?“ zeptal se Riki ledovým hlasem.
„To samý bych se mohl zeptat já tebe,“ odpověděl blondýn stejným, ne-li jedovatějším tónem.
„Vy se znáte?“ divili se kluci.
„Jo, chodíme do stejný třídy.“
„Bohužel,“ dodal Franz.
Chvíli se zdálo, že si oba vjedou do vlasů, ale Riki měl naštěstí tolik rozumu, aby se nepral na veřejnosti. Místo toho se trochu naklonil k Hikaruovi. „Můžu s tebou mluvit?“ zeptal se a odvlekl ho kousek stranou. „Hele, Franz není zrovna člověk, se kteým by ses měl přátelit. Je to pěknej… No, řekněme, že jméno kluk od vedle by mu padlo jako ušitý...“
„Jo? Že to řikáš zrovna ty?“ opáčil Hikaru. „Někam Hirokiho odvedeš a vůbec nedáte o sobě vědět. To spíš ty jsi …“
Riki už se neovládl, vrazil Hikaruovi facku a vyběhl ze dveří. Hikaru se vrátil ke stolu a dlaní si třel poněkud zarudlou tvář.
„Kde je Riki?“ zeptal se Hiroki.
„Odešel,“ odpověděl Hikaru a hranolkama si léčil poraněnou pýchu.
„To dělá vždycky,“ ozvala se Franz, aby na sebe upoutal pozornost i druhého z dvojčat. „Je to sice už velkej kluk, ale chová se jako malá holka.“
Hiroki ho však neposlouchal. Vyrazil z KFC tak prudce, že cestou převrhl několik židlí a ve dveřích se srazil s nějakým tlustým pánem. Rikiho zastihl na zastávce.*) „Co blbneš? Zůstaň s náma, ne?“
„Promiň, Hiroki, ale už fakt musim do školy.“ Blbá výmluva, je sobota, uvědomil si Riki vzápětí.
„Opravdu?“
Riki přikývl. „A vyřiď bratrovi, ať si Franze nevšímá. On ho v nejlepšim případě obere jenom o peníze.“
Na zastávku přijela tramvaj číslo 9. Riki rychle dal Hirokimu pusu na rozloučenou a nastoupil do zadního vagónu.
Když tramvaj odjela, Hiroki se vrátil k ostatním. „Jdeme!“ rozkázal.
„Kam?“ divil se Miroku.
„Zpátky do hotelu!“       
 
 
*) Zajímalo by mě, jak našel tu správnou. Pražáci vědí, jak to vypadá na Andělu…
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nej nej nej

(Broskynka, 17. 11. 2008 1:49)

Krása už som len tŕpla kedy ta babka vitiahne sekáč na maso.... xD ale nestalo sa .... naštastie xD