Jdi na obsah Jdi na menu
 


When the God gets bored

14. 7. 2010

Myslel, že ho trápí noční můra. Převalil se na tmavém saténovém polštáři a ve spánku máchl rukou, ve snaze ji zahnat. Na chvíli to pomohlo. Konečně může v klidu spát...
Ne! Zase ten příšerný zápach! Tohle se mu přece nezdá! Ale ani on, ani Minos si tu žáby přece nepěstují!
Otevřel oči. Několikrát ospale zamrkal a pak náhle vyskočil, jako kdyby do něj uhodil blesk. Na jeho posteli trůnil obrovitý tvor žabovitého tvaru.
"Zelosi!" zaječel. "Okamžitě vypadni!"
Když však žabák nedal najevo, že by se chystal odejít, popadl nejbližší věc, co měl po ruce - což byl jeho krásný, měkký polštář - a mrštil jí po podivném páchnoucím stvoření. To však hbitě uskočilo stranou a nadále oslizávalo jeho jemnou černou pokrývku. Při pomyšlení, že by pod ní ještě někdy spal, se Aeacosovi zvedal žaludek.
Povzdechl si. Zdálo se, že ta odporná slizká a podřadná věc nezmizí, dokud nepoví, co chce.
"Ven s tim, Zelosi!" vybýdl ho se značně odevzdaným tónem.
"Zelos má veliký problém, pane Aeacosi..." zakvákala obludka.
"Jakej?" Aeacos napůl znuděně, napůl ospale zazíval.
"Jsem strašně zamilovaný!"
"A kdo je ten nešťastník?" zeptal se soudce nezúčastněně.
"Rhadamanthys-sama..."
Kdyby v tu chvíli Aeacos něco jedl, zadusil by se. Seděl na posteli - co nejdále od Zelose, který na něj vrhal zoufalý pohled - a silou vší vůle potlačoval záchvat smíchu. Nedokázal to...

Vzbudil ho hlasitý smích, vycházející z vedlejší místnosti. Chvíli čekal, jestli neutichne, než naštvaně vstal a šel se podívat, co se děje. Sáhl po lesklé klice, když vtom smích náhle utichl a zpoza dveří se ozval hlas jeho spolubydlícího.
"A co já s tim jako...?!"
'Aeacosovi se asi něco zdá,' pomyslel si světlovlasý soudce. S mírným úsměvem na rtech se otočil, přešel k oknu a otevřel ho. Sedl si na parapet a prsty si projížděl ve vlasech volně mu splývajících téměř až k pasu. Doma to tak dělával často, když nemohl usnout. Líbilo se mu, jak se pramínky jeho vlasů ve světle hvězd lesknou a připomínají tak stíbřité měsíční paprsky.
Zaklonil hlavu a chvíli pozoroval oblohu. Tady nesvítily ani hvězdy ani měsíc a neustále zatažené nebe v něm vyvolávalo nepříjemný pocit melancholie.
Začínaly se mu klížit oči. Konečně opět usínal, když se od vedle ozval děsivý jekot, při němž se mu ježily i chloupky na zátylku. Připomínal mu řev, který vydávají vepři, když mají jít na porážku. 'Jaký to odporný hřích,' napadlo ho.
Slyšel, jak se otevírají dveře, a následně ovanul ho nepříjemný zápach. Poslední dobou ho poměrně často cítil v blízkosti Rhadamanthyse. Co by ale ten dělal v téhle části hradu?
"Pane Minosi!"
Minos se otočil právě včas, aby stihl uhnout před obří ropuchou, která se po něm vrhla.
Zelos ale - na sebe až nepřirozeně hbitě - chňapl po cípu jeho hedvábné a ručně vyšívané tuniky, ve které spal. "Musíte mi pomoct, pane Minosi! Já jsem úplně zoufalý..."
Soudce se však s největším odporem odtáhl, ustoupil, co nejdále to šlo - což bylo přesně o půl kroku, než narazil zády na široký okenní parapet - a vytrhl své drahé oblečení odpornému stvoření z čehosi, čemu by se při hodně velké fantasii dalo říkat ruka.
Ode dveří se opět ozval hluk. Aeacos se opíral o silná kovová futra. "Tohleto - je - strašně - moc - zamilovaný..." vypadlo z něj mezi zachvaty smíchu.
"Pokud to neni do mě - a já doufám, že neni..." vrhl po obludě, poníženě přikrčené u jeho nohou, opovržlivý pohled, "...tak s tim nemůžu nic dělat!"
Zelos okamžitě vyskočil na všechny čtyři. Skákání mu šlo, to museli oba soudci upřímě ocenit... "Aeacos-sama mi slíbil, že se mnou za ním půjdete, aby mne pan Rhadamanthys hned nevykopl..."
V tu chvíli se oba - Aeacos i Minos - váleli smíchy po světlém perském koberci ležícím na kamenné podlaze.
"Jasně, Zelosku, jdeme..." oddechoval stříbrnovlasý soudce, když se trochu uklidnil.

"Už vidim, jak ho Wyvern nevykopne, když tam s nim budem..." dělal si legraci Aeacos.
Jejich kroky se rozléhaly po hradě, odrážely se od zdí z temného kamene a jako ozvěna se prázdnými chodbami vracely zpět. Oba soudci se tiše pohihňávali a Zelos spokojeně hopkal před nimi. Zastavili se až před mohutnými dveřmi z ebenového dřeva. Zelos na ně zíral s posvátnou hrůzou v očích a pln nadšeného očekávání.
Otevřeným oknem dovnitř pronikl chladný noční vítr a pohrál si s tapisériemi na zdech právě v okamžiku, kdy se po zaklépání dveře s tichým zaskřípěním otevřely a v nich se objevila mohutná postava třetího soudce Podsvětí. Přestože všechny hodiny na hradě právě odbíjely další z pozdních nočních hodin a on očividně nešel vůbec spát, nebyla na něm vidět žádná únava. Jen podrážděnost z toho, že ho někdo ruší takhle pozdě.
Po výměně několika rozladěných pohledů ustoupil kousek stranou, nechal své dva kolegy vstoupit do místnosti a zabouchl za nimi dveře Zelosovi přímo před nosem. Že za nimi ještě něco je, si uvědomil, až když se z chodby ozvalo ne zrovna nadšené zato velmi hlasité povzdechnutí. Opět dveře otevřel a Zelos vlezl dovnitř; Rhadamanthysova naprosto zhnuseného výrazu si vůbec nevšiml.
Wyvern přešel k vyřezávanému stolu a uvelebil se v ebenovém křesle s tmavým čalouněním. Vzal skleničku a zlehka se napil oranžové tekutiny. Led ve skleničce tiše zachrastil, když ji položil zpět na stůl vedle své černé přilby. "Co jste mi chtěli tak důležitýho?!"
"My nic. To Zelos..."
Rhadamanthys spražil žabáka značně nevraživým pohledem. Neříkal však nic. Rozhodně se teď nehodlal zabývat čímkoliv, co měl tenhle podřadný tvor na srdci. Pomalu si vychutnával další doušek z tajemného obsahu své skleničky. Koutkem oka zahlédl, jak na něj Zelos zírá s očima navrch hlavy a dokořán otevřenou tlamou, ze které mu ukapávaly slizké sliny na jeho hustý temně fialový koberec.
"Přišel jsi mě očumovat?!" zavrčel a rozdrtil skleničku mezi prsty.
"Oooo.... Rhadamanthys-sama je až příliš laskav.... Zelos by na něco takového ani nepomyslel..." Žabák se uklonil tak hluboko, že se oslizlou tlamou dotýkal podlahy.
Dva soudci podsvětí se smíchy div neváleli po zemi, ve třetím se pomalu začínala vařit krev. S největším odporem popadl obludku, momentálně oslizávající jeho pravou nohu, a vyhodil ji za dveří.

"Neříkal jsem to?" zubil se Aeacos.
"Ne.." opáčil Minos, když se za nimi zabouchly dveře vedoucí z Rhadamanthysova pokoje. "Říkal jsi, že ho vykopne. A on ho vyhodil.."
"Ten fešák by měl být rád, že Rhadamanthys nezapoměl otevřít ty svoje nedobytný vrata..."

Rhadamanthys byl znachucen. Cítil, jak mu po těle naskakuje vyrážka; zřejmě byl alergický na žáby... Několikrát přešel po pokoji od obrovského okna k mohutným dveřím, než se zastavil u vyřezávaného sekretáře. Otevřel ho a natáhl ruku pro skleničku z broušeného skla. Posadil se ke stolu a nalil si pořádnou dávku svého oblíbeného nápoje. Už několik dní mu připadalo, že ho někdo pozoruje, a Zelosova poznámka mu nešla z hlavy. Potřeboval se uklidnit, a tak jedním douškem vyprázdnil další skleničku.

V životě by se k tomu nesnížil. Zelos by nikdy nešel za nějakým obyčejným rytířem s prosíkem o pomoc. Když však ani parfém s vůní jahod, který mu doporučil Aeacos-sama, nezabíral, ocitl se v bezvýchodném stavu. Zoufalá situace si vyžadovala zoufalé činy a Zelos se právě jeden takový skoch chystal učinit.
Do pekla, kde byl stříbrný rytíř uvězněn, dorazil, když Orpheus hrál na lyru překrásnou skladbu své milované. Euridice ho spatřila jako první. Věnovala mu jeden ze svých vřelých úsměvů, div se Zelos nezačervenal.
Orpheus vyskočil na nohy, připraven Euridice bránit. "Co tu chceš?!" vyštěkl na žabáka, který začal stručně vysvětlovat, co ho přivedlo na takové - podle něj velice odporné - místo.
Když stříbrný rytíř slyšel jeho důvody, musel se začít smát. Neviděl důvod proč by měl pomáhat někomu, jako je Zelos. Euridice však byla jiného názoru.
"Podívej, jak je smutný," řekla a kývlablonďatou hlavou směrem k ropušákovi sedícímu před nimi jako hromádka neštěstí. "Musíš mu pomoct, Orphee!"
Orpheus si povzdechl. Žabáka by klidně s největší chutí poslal někam, ale Euridice nedokázal říct 'ne'. Sedl si tedy do nejméně osliznuté trávy a v duchu si představil nejobávanějšího soudce podsvětí v Zelosově společnosti. Znovu se rozesmál a začal něco psát na kus zapáchajícího papíru, který mu Zelos přinesl, nespouštějíc žabáka z očí.

O hodinu později již trochu přikrášlený Zelos nadšeně hopkal tmavou chodbou. Před velkými dveřmi vedoucími do Rhadamanthysových pokojů se zastavil.Vyndal z tlamy stočený svitek a snažil se ho nacpat neexistující škvírou pod dveřmi do mísnosti.

Rhadamanthys seděl ve svém oblíbeném křesle a vyjímečně nepil. Sklenička se záhadnoou oranžovou tekutinou spočívala na stole před ním a on zamyšleně hleděl na obraz visící na zdi. Najednou zaslechl tiché škrábání, které ho probralo z podivného tranzu, v jakém se nacházel.
"Zatracený myši!" zavrčel, vstal a několika dlouhými kroky přešel místnost. Jediným pohybem otevřel dveře. Chystal se nebohou myš poslat do Cocytosu, ale o něco zakopl a natáhl se na zemi jak dlouhý tak široký.
"Pane Rhadamanthysi! Jste v pořádku?"
Slizká tlapa se dotkla jeho ruky a do nosu ho udeřil povědomý zápach schnilých jahod.
"JDI ODE MĚ!" Rhadamanthys se posbíral ze země právě včak, aby ho jeho dva kolegové, vycházející jakoby náhodou zpoza rohu, nezahlédli.
Minos s Aeacosem se opět nemohli ubránit smíchu.
"No tak, Rhadamanthysi! Zelos tě naprosto oddaně zbožňuje! To pro tebe neexistuje nikdo jinej než Hades?" otázal se bělovlasý soudce.
"Ne. A i kdyby, rozhodně to neřeknu vám dvěma!"
"Kdo je to?" vyhrkli oba soudci součastně a Rhadamanthys poznal, že si zavařil. Ti dva teď nedají pokoj, dokud z něj nějaké jméno nevypáčí.
"Kdo je to?! Kdo?! Kdo?! Kdo?!" naléhala obří ropucha s mašlí na hlavě a koukala na Rhadamanthyse plna nadějí, že řekně její jméno.
"Aeacos!" Rhadamanthys řekl první jméno, které ho napadlo, a zmizel ve svém pokoji. Doufal, že někde usnul, tohle vše je jen ošklivá noční můra a on se z ní brzo probudí.

Nemohl usnout. U ucha mu neustále bzučel otravný komár. Z vedlejší místnosti se neustále ozývaly podivné zvuky. Ohnal se po komárovi, až spadl z parapetu, na kterém seděl. Z vedlejší místnosti ucítil neznámý kosmos. Vstal a šel se podívat, koho jeho spolubydlící má v pokoji tentokrát. Opatrně pootevřel dveře.
Aeacos klidně spal a vedle něj na posteli seděl Phantasos, pomocník boha spánku a ten, kdo má s svědomí sny nedávající vůbec žádný smysl.

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář