Jdi na obsah Jdi na menu
 


The Revenge

28. 11. 2008



Stál skrytý ve stínu stromů a tiše se rozhlížel kolem. Třásl se po celém těle a srdce mu bušilo tak silně, jako kdyby právě uběhl maraton. Jediný kus jeho oblečení už nebyl vcelku. Najednou se za ním ozvalo tlumené prásknutí a blížící se kroky. Nasedl proto na koště a rychle vzlétl. Zpoza mraku vyšel bledý měsíční kotouč a k jeho uším dolehlo vlčí zavytí. Vše mu v tu chvíli připadalo jako v nějakém strašlivém snu, ale náhlá palčivá bolest v ruce ho přesvědčila o opaku. Ztratil rovnováhu a spadl rovnou do temných a hlubokých vod Černého jezera.
"Tak to je konec..." napadlo ho, když se čím dál tím víc zamotával do slizkých chaluh. Najednou s ním ale čísi ruka škubla a vytáhla ho na břeh. Jen matně rozeznával vysokou temnou postavu tyčící se nad ním.
„Tak co? Kdes nechal svoje kamarádíčky, Blacku?“ ušklíbla se postava.
„Srabusi!“ vycedil Sirius skrze zuby, vykašlal trochu bahna a pokusil se vstát.
Severus ho však lehkým, ale dobře mířeným kopnutím odkázal do patřičných mezí. Viditelně se mu líbila situace, kdy mu Sirius leží u nohou. „Máš štěstí, Blacku. Původně jsem tě chtěl hned na místě zabít, ale to by bylo moc lehký, že jo? Tak já to neudělám. Právě jsem totiž dostal lepší nápad.“ Severusovi mírně zacukal koutek a v tmavých očích mu zajiskřilo. Pak však za sebou zaslechl tiché prasknutí větvičky. „Vida, přátelíčkové přišli na pomoc...“
„Nech ho být, Srabusi!“ zavrčel nejvyšší z trojice Siriusových přátel.
„To se ti to naparuje, Pottere, když máš za zádama tu svou povedenou bandu...“ opáčil Severus stejným tónem.
„Povídám, nech ho na pokoji, Snape!“ Tentokrát už to James opravdu myslel vážně a v ruce se mu objevila hůlka.
„Co chceš dělat, Pottere? Zase mě obrátíš hlavou dolů a sundáš mi kalhoty?“ ušklíbl se Severus. „Tak jen do toho, já se nemám za co stydět.“
Pak se Severus sklonil k Siriusovi, stále se válejícímu na zemi, a na jeho adresu dodal tichým a výhružným tónem: „Dej si na mě pozor, Blacku! Odteď tě jediná chvilka nepozornosti může stát... Ty víš co, že ano?“ Vstal a pomalu odcházel. Z partičky za sebou si nic nedělal.
„Jamesi!“ uslyšel za sebou hlas, který zjevně patřil tomu malému tlustému usmrkánkovi.
„Přece mu nebudeš pouštět kletby do zad!“ dodal jiný hlas. Severus si ho v hlavě spojil se jménem Lupin a v duchu se zasmál. Moc dobře věděl, že ani jeden z té povedené společnosti nemá na něco takového odvahu.

Nastal nový den. Každému to ráno stačil jediný pohled z okna, aby jeho nálada klesla na bod mrazu, a když Sirius scházel z nebelvírské věže na snídani, stále ještě lilo jak z konve. Jeho přátelé ho nechali po včerejší koupeli v jezeře spát o něco déle.
"Srabus se má, že tam dole ve sklepení nemají žádná okna," napadlo ho, když si sedal vedle Jamese k jednomu ze čtyř dlouhých stolů.
Všichni se s chutí pustili do jídla, jen Sirius se zarazil nad svou topinkou s marmeládou, když se jeho pohled setkal se Snapeovým.
„Ty to nebudeš, Tichošlápku?“ zeptal se Petr sedící naproti a se svítícíma očima pozoroval topinku v Siriusově ruce.
„Ne,“ odpověděl Sirius. „Klidně si ji sněz.“ A podal Petrovi celou svou snídani, přičemž ani na chvíli neztratil Snapea z dohledu.
Pak se ale Severus zvedl a odcházel. Sirius ho jakoby mimochodem následoval, na chodbě do něj jakoby mimochodem strčil a přitlačil ho ke zdi. „A teď mi řekni, co jsi mi přimíchal do jídla!“
„Nic,“ sykl Snape přiškrceným hlasem.
To ovšem nebyla odpověď, kterou chtěl Sirius slyšet, a tak na Severusův krk přitlačil ještě silněji. „Lžeš! Moc dobře jsem tě viděl!“
„Jestli mě nepustíš, nikdy se to nedovíš...“ Severus začínal modrat v obličeji, ale najednou sevření na jeho krku povolilo a on se ocitl na zemi. Tentokrát to byl on, kdo klečel u cizích nohou; jaké ponížení... Rychle proto sesbíral své věci, vstal a upravil si zelenostříbrnou kravatu. „Jestli to opravdu chceš vědět, tak přijď dneska v noci do Velké síně. Řekněme kolem půlnoci.“
„Jsi blázen, Srabusi? Co bych tam dělal?“
„Však ty ještě rád přijdeš.“ Severus se záhadně ušklíbl a odcházel. Siriusův pohled ho pronásledoval celou cestu po schodišti do sklepení.

Hodiny ve věži odbíjely půlnoc, když Sirius Black strčil do dveří. Čekal, že bude zamčeno, takže se mírně lekl, když se obě křídla s tichým zaskřípěním rozletěla dokořán.
„Srabusi...“ zašeptal. Nic mu však neodpovědělo. „No to jsem si mohl myslet, že je to zase nějakej trik...“ zavrčel pro sebe a otočil se k odchodu.
„Stůj!“ ozvalo se náhle z rohu místnosti a Severus Snape pomalu vyšel ze stínu.
Velkými okny pronikala do místnosti stříbrná měsíční záře a Severus se záměrně postavil přímo do jejího středu. „Chceš přece vědět...“
Sirius však dál nevnímal. Polilo ho horko a najednou si uvědomil, že kluka před sebou začíná očima svlékat. V duchu si představoval, jaké pevné a šlachovité tělo se asi musí skrývat pod těmihle těsně přiléhajícími kalhotami z tmavé kůže. A Severus jeho fantasii ještě více dráždil částečně rozeplou bílou košilí.
Sirius bezděky udělal krok dopředu a o něco zakopl. Avšak místo tvrdého nárazu na studenou podlahu se ocitl v teplé Severusově náruči.
„Cos mi to za jed dal do pití, Srabusi?!“
„Ale, ale... Moc ošklivý Sirius...“ Severus se na druhého čaroděje ušklíbl a v jeho hlase byla slyšet ošklivá jízlivá ironie. „Jak sis mohl myslet, že by ti ubohý malý Srabusek mohl něco takového udělat?“
Na chodbě se ozvaly něčí kroky a stále se přibližovaly.
„To je určitě někdo z učitelů. Poběž!“ zašeptal Severus varovně, vzal omámeného Siriuse za ruku a utíkal s ním pryč. Cestou mu jakoby náhodou vypadl z kapsy kus pergamenu.
V půli chodby se Severus náhle zastavil tak prudce, až mu Sirius narazil do zad.
„Co to...“ zavrčel Sirius, ale Snape mu rychle zakryl pusu. „Nesahej na mě!“ rozčiloval se dál Sirius.
„Psss!“
Nezdálo se však, že by mladý čaroděj chtěl být alespoň na chvíli zticha, a tak se Severus odhodlal k činu a svého společníka krátce políbil. To Siriusovi naprosto vyrazilo dech a jen stěží vnímal, jak ho Severus táhne někam do nepříliš prostorné místnůstky plné košťat.

Mezitím ve Velké síni...
„Co tu děláme, Jamesi?“ zeptala se malá tlustá postavička tak potichu, že ji druhé dvě sotva slyšely.
„Tichošlápek říkal, že tu má schůzku se Srabusem...“ odpověděla vysoká, mírně rozcuchaná postava.
„Mě se to nechce líbit. Sirius měl takový divný výraz, když odcházel,“ řekla druhá vysoká postava.
„Remus má pravdu, Jamesi. Neměli bychom to říct Brumbálovi?“
„Ne, Červíčku. Uvědom si, kolik je hodin. Jak bys to chtěl vysvětlovat?“ Vtom James zahlédl na podlaze kousek pergamenu a zvedl ho.
„Co to je?“ zeptal se Červíček zvědavě.
„Nějaký prázdný pergamen,“ odpověděl James, ale jak otáčel papírek v ruce, začaly se na něm vypalovat ohnivá písmena.

Drahý Pottere!
Jelikož nemůžu mít tebe, rozhodl jsem se vzít si tvého nejlepšího přítele.
HBP


„Kdo je HBP?“ zeptal se Červíček.
„Tuším to!“ zavrčel James a v očích mu výhružně jiskřilo.

Když se Sirius probudil, velké hodiny ve věži právě odbíjely jedenáct. Hlava ho pořádně bolela, ale i přesto se strašlivě lekl, když zjistil, že místo milovaného Jamese a roztomilého Remuse láskyplně objímá toho spratka, kterým vždy tolik pohrdal.
Severus se překulil na záda. „Ty jsi ale divoch,“ zamumlal napůl ještě ve spánku. „Takovou noc jsem ještě nezažil...“
„Jdi ode mě!“ vyjekl Sirius, vyskočil a přes poházená košťata klopýtal ke dveřím.
Severus se opřel o lokty a ušklíbl se. „Kam chceš jít? A takhle..?“
Teprve teď si Sirius uvědomil, že na sobě vůbec, ale vůbec nic nemá, a celý zrudl. Honem posbíral svoje věci, přehodil si hábit přes ramena a vyrazil nejkratší cestou do nebelvírské věže.
Tam ho taky ostatní Pobertové našli, jak leží na Jamesově posteli a nepřítomně zírá do stropu, a jen s velkými obtížemi ho dostali na oběd.
„No tak, Tichošlápku, musíš přece něco sníst,“ pobízel přítele Remus, ale Sirius se jen rozhlížel kolem a s hrůzou očekával, kdy se objeví Snape.
„Srabus se k tobě už nepřiblíží,“ uklidňoval Siriuse James. „Moc dobře ví, že mu nikdy neodpustíme, co ti provedl. A co ti vlastně udělal?“
„Vlastně... Možná nic,“ přiznal Sirius.
Sotva to však dořekl, Snape se v celé své kráse objevil ve dveřích a cestou ke zmijozelskému stolu se jakoby mimochodem bokama otřel o Siriuse. Pak se k němu sklonil a přihřátým hlasem mu zašeptal do ucha: „Byl jsi skvělý. Nezopakujem to?“
Sirius okamžitě vyskočil ze židle s hůlkou v ruce. „Jdi pryč! Nebo tě proměním v tak ošklivou ropuchu, že tě žádná holka nepolíbí!“
Severus zachytil výhružku v jeho hlase a opravdu odkráčel.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal se jiný zmijozelský student (budoucí smrtijed), když se Severus nepřestával samolibě usmívat. „Ty snad máš něco s tim Blackem?“ vyzvídal dál student.
V tu chvíli se Severus málem zadusil dýňovou šťávou, ze které se právě napil. „Ne!“
„Tak co se tam teda stalo?“
„Právě že nic. Ale ať si myslí, že ano...“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:D:D

(Kouya, 11. 12. 2008 9:32)

Já mám taky ráda Seva :) Btw, co byl svělý nápad? *nechápe* Baka-no-já :D

xDxD

(haru, 10. 12. 2008 21:09)

chudáááčik Sirius...Sev je taká sviňa...ale aj tak (asi prave preto) ho zbožňujem- moja obľúbena HP postava- ale bol to skvelý nápad