Jdi na obsah Jdi na menu
 


Moonlight_Shadow

12. 8. 2008

...
Nechť jeho duše navěky odpočívá v pokoji

Jo! Jsem na tebe naštvaný, protože jsi mě opustil! Klidně sis odešel a nechal jsi mne tu samotného! Tak proč na tebe neustále musím myslet?! Proč mě nutíš chodit sem každý den?! Proč mě nenecháš na pokoji a kdykoliv se ohlédnu, musíš mi stát za zády?! Odešel jsi z mého života stejně rychle, jako jsi do něj vstoupil. Kéž bych tě v tom baru nikdy nepotkal...
Jak je to vůbec dlouho, co jsme se naposledy viděli? Rok? Dva? Možná je to jen pár hodin nebo i minut, ale mě to připadá jako věčnost. Cítím, jak mi po tváři stékají slzy, když si na to vzpomenu...
Stál jsi tam, uprostřed kamenné cesty, nádherný a tajemný jako stín v měsíčním svitu. S rozepnutou košilí jsi vystavoval na odiv svou hruď. Vítr ti čechral husté tmavé vlasy. Na tváři ti hrál přátelský úsměv a i tvé zářivé oči se na mne smály. Svým hypnotizujícím hlasem jsi mi sliboval, že mě nikdy neopustíš.
A pak...
Ostré světlo, skřípění brzd a houkání sirén...
Najednou jsi ležel v mé náruči, téměř bez známek života. Jas z tvých očí se pomalu vytrácel.
"Marku, všechno mě bolí..."
"Neboj se. Za chvíli to přejde..."
Vím, že tvá poslední myšlenka i tvůj poslední dech patřil mně, když jsi mne z posledních sil políbil. Byl to náš první polibek, vzpomínáš?
Opustil jsi mě s úsměvěm na rtech. S úsměvem, který vídám pokaždé, když se ohlédnu. A za to tě nenávidím...

Už bych asi měl jít, ale brzy za tebou zase přijdu. Zatím ti tu nechám pár bílých lilií; ty jsi měl přece rád...
Měsíční svit mi osvětluje cestu, po které jsme kdysi chodívali spolu. Vítr mi cuchá vlasy a zanáší mi prach do očí. Něco horkého mi stéká po tvářích.
Znovu to nepříjemné skřípění brzd...
Chladná betonová cesta mě studí do zad. Z dálky ke mně doléhají něčí hlasy, ale moc nerozumím tomu, co říkají. Co je to za světlo mezi všemi těmi rudými záblesky?
Všechno mě bolí...
"Neboj se. Za chvíli to přejde..."
Ten hlas!!!
"Simone?"
Teď jsi za mnou přišel? Stojíš tu, stín v bledé měsíční záři. Nádherný jako vždy. Na tváři ti hraje přátelský úsměv. Tmavé vlasy ti lehce povlávají ve slabém vánku.
"Promiň, že jsem tě nechal tak dlouho čekat, Marku. Nyní už můžeme být navždy spolu. Pojď. Vůbec nic to není..."
Ani nevíš, jak jsem šťasný, že opět slyším ten překrásný hlas. Zní tak mile, že mu můžu celým svým srdcem důvěřovat. Stačí se jen dotknout tvé ruky a nechat se vést. Pak už konečně budeme spolu. Budeme se bok po boku toulat nocí jako dva temné stíny ve svitu měsíce....

Mark Moonlight & Simon Shadow
Nechť jejich duše navěky odpočívají v pokoji
...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

fňuk

(Lex-san, 24. 6. 2009 22:18)

Smutné, ale krásné.

T_T

(Broskynka, 29. 10. 2008 14:49)

Mne sa to páči .... mylujem poviedky ktoré ma zaujmú . Je to výborné a ta veta nie z tej poviedky ale ešte z toho uvodu ,že: ,,Víš proč sem chodím za tmy? Protože noci strávené s tebou byly mojí nejoblíbenější částí dne..." To sa mi strašne páči.... som z toho hotová.... Aj keď zrovna nejak nemilujem smutné konce tento sa mi páči xD

=0)

(Teressa, 14. 8. 2008 8:19)

kraasne....musim sa priznat ze smutne konce nenavidim aj ja ale AI NO KUSABI milujem....co takto skusit napisat poviedku na ANK???...taku ktora bi sa skoncila relativne dobre??