Jdi na obsah Jdi na menu
 


I AM your lover! NOT him!

28. 11. 2008

Místností se rozléhala hudba, když Albus Brumbál, ředitel Bradavické školy čar a kouzel, vešel a posadil se ke svému oblíbenému stolu.
„Jako obvykle, profesore?“ ozval se za ním známý ženský hlas.
„Ovšem, Rosmerto,“ odpověděl Brumbál a jen tak mimochodem dodal: „Ta nová kapela hraje docela dobře.“
„Taky si myslím,“ odpověděla majitelka hostince. „Škoda jen, že nemohou přijít častěji. Mám tu totiž víc lidí, když hrajou.“
„Proč by nemohli? Co jsou vůbec zač?“ zeptal se Brumbál a přes půlměsíčité brýle si kapelu pořádně prohlédl. Tři kluci v uniformách jeho školy poskakovali po provizorním podiu a hráli přihlouplé odrhovačky, kterým stejně někdo nerozuměl. Starý čaroděj si teprve teď uvědomil, že jim vlastně taky nerozumí. Kluci totiž zpívali v japonštině.
Když Rosmerta někdy o půlnoci zavírala svůj obchod, chlapci výjimečně už nehráli. Stáli u raportu v ředitelově kanceláři. 
„Teda, pane Cranberry, toto bych od studenta šestého ročníku Nebelvíru nečekal!“ Brumbál přejel celou trojici přísným pohledem. Nečekal žádné velké projevy lítosti a taky je nedostal. Alex jen provinile svěsil hlavu, až mu kštice dlouhých blond vlasů spadla do očí. Dan také nic neříkal. Možná proto, že profesora vůbec neslyšel. Měl totiž už zase na uších sluchátka; to dělal vždy, když se chtěl uklidnit. I Tobiash chvíli mlčel. Byl nejstarší a jako prefekt cítil i jistou zodpovědnost za to, co se stalo. Pečlivě si rozmýšlel, co a jak řekne. Automatickým pohybem si upravil úzké brýle na nose.
„Omlouváme se, pane, ale nějak si vydělávat musíme. Jistě víte, že všichni tři jsme…“
„Ano, já vím,“ přerušil ho Brumbál rázně. „A proto vám povoluji dál hrát u Rosmerty pod podmínkou, že nebudete vystupovat v hábitech a uspořádáte koncert pro Bradavice.“


„Koncert?! Pro celou školu?!“ zděsil se Dan, když mu kamarádi další den vše pověděli. Seděli v pohodlných křeslech okolo krbu a popíjeli máslový ležák, který si včera ve třech soudcích přitáhli od Rosmerty. Přestože byl teplý večer, Danovi z ničeho nic naskočila husí kůže a začal se neovladatelně třást.
„To znamená, že přijde i…“ nedořekl. Prostě nedokázal to jméno vyslovit.
„Ovšem,“ přikývl Alex a Danův ležák se málem vylil ze skleničky.
„V tom případě si vůbec nejsem jistý, jestli budu schopnej něco zazpívat,“ vydechl Dan.
„To zvládneš,“ povzbuzoval ho Tobiash. Dan ho ale už neposlouchal. Nasadil si sluchátka a nechal se pomalou hudbou ukolébat. Na kolej ho pak museli kamarádi přenášet.


Následujících několik dní proběhlo vcelku normálně. Profesor Snape nezapomněl odebrat Nebelvíru body a Dan se opět toulal v noci po chodbách, čímž si samozřejmě vysloužil trest; skoro to vypadalo, jako by to dělal naschvál.
Jednou v noci se Dan tiše vytratil z hradu a zamířil rovnou k Černému jezeru. Chvíli si jen tak užíval vody, plaval a potápěl se a pak se mu něco omotalo kolem kotníků. Nějakou dobu se s tím pral, než ho to pustilo. Konečně se, lapajíc po dechu, vyškrábal na břeh.
„Ještěže už je to pryč…“ oddechl si.
„Mýlíte se,“ ozval se nad ním chladný a opovržlivý hlas.
Dan rychle vyskočil na nohy. Profesor Snape vypadal v bílé záři měsíce ještě bledší než obvykle. „Tohle má být to Vaše sbírání bylinek, kvůli kterému jste žádal povolení k noční vycházce?“ zasyčel profesor.
„A-ano…“ vykoktal Dan.
„Lžete!“
„Ne,“ opáčil Dan a shýbl se, aby profesorovi ukázal trávu, kterou natrhal.
Malý pytlíček se nadouval nejrůznějšími přísadami do lektvarů, když ho profesorovi podával. Snapeovi oči chlapce doslova probodávaly, ale Dan ani na vteřinu pohledem neuhnul. Najednou mu však tělem projelo mrazivé vzrušení, když se profesor konečky prstů jemně dotkl jeho ruky, a bezděčně se otřásl.
„Měl byste se obléct, pane Cravingu. Nebo mi tu nastydnete.“
Dan si přes sebe rychle hodil hábit. Pokoušel se ignorovat skutečnost, že jeho tělo je všechno jen ne chladné.
„Odebírám Havraspáru 50 bodů,“ prohodil Snape ledabyle, otočil se a odcházel. Dan to považoval za tu největší podlost, cítil se ponížený a učiteli lektvarů se vyhýbal jako se čert vyhýbá kříži. A přesto přese všechno mu byl tenhle tmavovlasý kouzelník, tenhle Severus Snape, tou nejdražší osobu na světě.

 

Konečně nastal onen slavný den. Všichni se sešli u Rosmerty v nadšeném očekávání. Kapela byla na svém místě. Všechno bylo až příliš v pořádku, což téměř vždy znamená, že se něco stane.
Dan stál připravený u mikrofonu a nebesky mobrýma očima přejížděl kouzelníky a čarodějky před sebou. Bylo jasně vidět, jak z něj veškerá nervozita opadává. ON tu totiž nebyl. Dan si zhluboka oddechl a vzal do ruky mikrofon. „Tuhle písničku jsem složil už ve druháku pro někoho, koho mám moc rád, a schovával jsem si ji pro takovouhle příležitost,“ vysvětlil, pohodil hlavou, jak míval ve zvyku, a začal zpívat. V tu chvíli jako na povel spustil Tobiash na kytaru a Alex na klávesy.
„… You will get a shinning love…“ zpíval akorát Dan, když se náhle zarazil a nepřítomně zíral před sebe. Přímo proti němu se o zeď opíral učitel lektvarů, ve tváři opět ten svůj žádné-emoce výraz.
Dan cítil, jak rudne v obličeji. Věděl, že by měl pokračovat, ale hudbu vnímal jen z dálky a navíc se mu celý text vykouřil z hlavy. Tělo mu pokryl nepříjemný studený pot jako při každé hodině lektvarů. Co mám dělat? Usilovně přemýšlel a pak uslyšel tichoučký šepot. „Vem nohy na ramena. Přece se tu nebudeš ztrapňovat…“ říkal ten hlásek.
Vzápětí se však ozval jiný z druhé strany. „Dozpívej tu písničku. Je přece pro něj, tak mu řekni, že ho miluješ.“
Dan byl zmatený. Všechny oči v místnosti se teď upíraly na něj a čekaly, co se bude dít. Dan však nebyl na takové publikum zvyklý a zpanikařil. Vyběhl ven z hostince a nejbližší cestou si to namířil přímo do školy. Ve tmě však zabloudil a do bradavického hradu se dostal až k ránu.

Když se Dan probudil, slunce už zapadlo. „U všech Merlinovejch vousů! Já prospal celej den!“ vykřikl. Nebo to byl jen sen? napadlo ho vzápětí, ale palčivá bolest na tváři ho přesvědčila o opaku. Vstal a šel se na sebe podívat do zrcadla. Vypadal příšerně. Celý ušmudlaný, vlasy rozcuchané a špinavé od bláta a na levé straně obličeje se mu od oka až ke koutku úst táhl dlouhý krvavý šrám.
„Eh… Takhle přece nemůžu do společnosti. Musim se sebou něco udělat. Ale teď je v umývárně moc lidí.“
Později v noci, když už všichni, kromě několika velmi pečlivých prefektů, spali, namířil si to Dan rovnou do koupelny prefektů. Pečlivě se vyhýbal všem nástrahám, které tu na studenty nastražilo bradavické strašidlo Protiva, podařilo se mu obelstít školníka Filche i jeho kočku a už zacházel za roh, když se z ničeho nic zastavil vpůli kroku. Na těle mu naskočily kapičky studeného potu.
„Ale, ale… Pan Craving,“ ozvalo se mu za zády.
„Pane profesore…“ odpověděl Dan automaticky.
„Opět se jen tak touláte po chodbách?“
„Ne, pane.“
„Tak co tady děláte?!“
„Nic, pane.“
„Mohl byste se otočit, když s vámi mluvím?!“ Snapeův jedovatý tón přibíral na výhružnosti.
„Bohužel, pane.“
„Takže vy budete ještě odmlouvat?!“
„To bych si nedovolil, pane.“
„Tak se otočte!“
„Nemůžu, pane.“
„Proč?!“
„Někdo mě spoutal, pane.“
Na to Snape vytáhl hůlku a jedním mávnutím mladého čaroděje osvobodil.
„Děkuju, pane,“ poděkoval Dan, ale vzápětí naprázdno polkl. Snapeův výraz a plápolající ohníčky v tmavých očích nevěstily nic dobrého.
„Odebírám Havraspáru 40 bodů za Vaši noční potulku. A co se Vás osobně týče,“ Snape se ošklivě ušklíbl, „zítra ráno si ke mně přijdete pro trest!“
„Ano, pane,“ přikývl Dan, svěsil hlavu a odešel na kolej.

Podzemní chodby Bradavického hradu bývají po ránu chladné. Dan se mírně třásl, když scházel do sklepení. Byla mu zima, byl psychicky i fyzicky na dně. V noci ho navíc začal nepříjemně pálit šrám na tváři a do rána musel několikrát skousnout polštář, aby neprobudil ostatní.
Dan se zlehka dotkl tváře a prudce ucukl sám před sebou. Docela určitě ji měl nateklou. Najednou se mu udělalo nevolno a musel se opřít o stěnu. Napadlo ho vrátit se do havraspárské věže a na něco se pak vymluvit. To však neměl v povaze, a tak se odlepil od zdi a vrávoral dál chodbou až ke Snapeovým komnatám.
Dveře do kabinetu byly pootevřené a temnotu chodby prořezával úzký pruh světla. Profesor už na něj čekal. Dan se zhluboka nadechl a zaklepal.
Snape stál zády k němu, jednou rukou se opíral o římsu nad krbem a v druhé držel sklenku s vínem. Otočil se právě ve chvíli, kdy Dan za sebou zavřel dveře.
„No konečně. Pojďte sem.“
Dan poslechl a nejistým krokem přišel k profesorovi o něco blíž.
„Co to máte s obličejem?“ zeptal se Snape a lehce se dotkl studentovi tváře.
Dan však s tlumeným výkřikem uskočil stranou.
„Ale no tak, to se musí ihned ošetřit. Posaďte se.“ Snape ukázal na křeslo vedle krbu.
Dan potřásl hlavou. Profesor to však neviděl a nebo nechtěl vidět. Přešel k obrovské skříni plné nejrůznějších naložených potvůrek, vyndal z ní jednu malinkatou lahvičku a vrátil se ke krbu. Sám si sedl do křesla, vzal chlapce za ruku a bez okolků ho stáhl k sobě. „Jen klid,“ řekl sotva slyšitelným hlasem.
Dan se zase začal neovladatelně třást. Tohle bylo i na něj moc. Aby se trochu uklidnil, zavřel oči a začal si broukat písničku, kterou složil kdysi ve druháku pro jednu milovanou osobu.
„Hotovo,“ prohlásil najednou profesor a vstal tak prudce, že Dana ze sebe shodil.
Ten se rázem ocitl na zemi u Snapeových nohou.
Kdyby chtěl, zůstal bych mu u nohou klečet celou věčnost, problesklo Danovi hlavou.
„To je ta písnička, kterou jsi…“
„Líbí se Vám?“ skočil mu Dan do řeči a po čtyřech se doplazil ke křeslu, u kterého profesor stál.
„Docela ano,“ odpověděl Snape s pohledem upřeným do plamenů.
Dan se postavil. „Ta písnička byla pro Vás.“
„Opravdu?“ zeptal se Snape a přišel k Danovi tak blízko, jak to jen šlo. Oči mu podivně svítily, když se k němu sklonil. „Tak to bys ji měl dozpívat,“ zašeptal mu do ucha.
Dan ho samou radostí odstrčil takovou silou, až profesor spadl zpět do křesla. Pohodil hlavou, vlasy se mu ve svitu svíček zatřpytily, sklopil víčka a začal zpívat.
Společně s tóny milostné písně místnost zalévaly první sluneční paprsky. A když Dan konečně dozpíval, sluneční kotouč vyšel úplně. Snape seděl v křesle a se zájmem na něj hleděl. Dan přišel až k profesorovi a pomalu se k němu sklonil.
Blíž, ještě blíž…

 

O pár měsíců později...
Jako každý rok i letos trávili Dan, Alex a Tobiash vánoční prázdniny ve škole. Ani jim to tolik nevadilo, protože měli domluveno několik vystoupení a mohli v klidu zkoušet, aniž by někoho rušili. Každý z nich měl samozřejmě také své vlastní plány a Dan se moc těšil na první vánoce se Severusem.
Tentokrát tu ale nebyli jen oni a profesoři. Ne, byl tu ještě někdo další. Dva malí kluci z prvního ročníku. Jeden zrzavý a druhý tmavovlasý s podivnou jizvou na čele, kterému Snape věnoval víc pozornosti, než se Danovi líbilo. A Dan se několikrát přistihl, že na toho chlapce žárlí.

Jednou se Dan vydal na další ze svých obvyklých výletů po chodbách bradavického hradu. Najednou zaslechl blížící se kroky, a protože bylo dávno po večerce a do budíčku ještě několik hodin zbývalo, musel se honem někam schovat. To se ovšem těžko řeklo, ale daleko hůř provedlo. Na pohyblivém schodišti se totiž nikam schovat nedá.
Naštěstí pro něj se kroky zastavily na schodech hluboko pod ním a vzápětí se zezdola ozval tlumený šepot. Dan ty hlasy okamžitě poznal. Jeden patřil tomu nebelvírskému prvňákovi a druhý…Ne! To nemohla být pravda!
Dan v duchu zaklel a rukama pevně svíral oprýskané zábradlí schodiště. Nerozeznal sice, o čem se ti dva bavili, ale jeho žárlící mysl si to dokázala snadno domyslet. Na chvíli si představil svého milovaného Severuse, jak sedí v křesle a v náručí drží toho potterovského spratka a pak…
Danovi velké oči se zalily slzami smutku, vzteku a nenávisti; nenávisti k malému Potterovi, Snapeovi i k sobě samému. Pustil zábradlí, prudce se otočil a nedbaje nastražených pastí, vyběhl do havraspárské koleje. Tam se zhroutil na postel a po několikahodinovém vzlykání do polštáře konečně usnul.

„Co on má, co já nemám?!“ vyhrkl Dan na kamarády další ráno u snídaně. Oči měl nateklé a pod nimi tmavé kruhy.
„No…“ prohodil po chvíli ticha Tobiash. „Možná za nim tolik nedolejzá.“
„Já za nim nelezu!“ ohradil se Dan.
„Ne, vůbec!“ usmál se Tobiash jízlivě.
„Jenom každý večer…“ přisadil si Alex.
Dan se mírně začervenal. „A vy myslíte, že když mu dám pokoj…“
Alex šťouchl loktem do Tobiashe a hlavou nenápadně pohodil směrem ke dveřím, kde se právě objevil jejich učitel lektvarů. Dan jeho gesto zachytil. Když se však otočil k východu z Velkého sálu, Snape už tam nebyl. Asi už se mnou nechce nic mít, napadlo ho.
„Nic nezaručujeme, ale rozhodně bys to mohl zkusit,“ zazubil se Tobiash.
„Máš pravdu, Tobi.“ Dan vstal a odešel. Bezděky zamířil do sklepení…

Byl by Snapea na kolenou prosil o odpuštění. Dokonce by se každé jaro přestal proměňovat na velikonočního králíčka, což stejně vždycky dopadlo katastrofálně, protože mu téměř pokaždé zůstaly uši nebo alespoň ocásek. Udělal by cokoliv, jen aby ho profesor zase nechal u sebe alespoň jednu noc.
Dan akorát zahnul za roh, když Harry vycházel ze Snapeovy pracovny.
„Co tu chceš, Pottere?!“ vycedil Dan skrze zuby.
„Víš, že bych byl mnohem radši, kdybych sem nemusel,“ odpověděl klidně Harry.
„Nevěřím ti!“ zavrčel Dan, v očích mu nebezpečně jiskřilo a v ruce se mu jako zázrakem objevila hůlka. Stačilo jediné její mávnutí a Harry se na zemi svíjel bolestí. „Pamatuj si, že Severus je jenom MŮJ!!!“
Dan se nad Harrym tyčil a nepřirozeně se smál. Pak se ale po jeho levé straně ozvalo tlumené prásknutí a Dan se najednou ocitl na druhé straně chodby. Zády se rozplácl o zeď a svezl se po ní na studenou podlahu. Poněkud rozmazaně ještě zahlédl, jak Snape pomáhá Potterovi na nohy. Pak se mu zatmělo před očima.

Ležel v měkké posteli a hebké saténové povlečení mu příjemně chladilo rozpálené tělo. Pomalu otevřel oči.
„Tak už ses probral?“ ozval se kousek od něj Snapeův hlas.
Dan se namáhavě posadil a rukou si promnul čelo. „Co se stalo?“ zeptal se potichu.
„To bys mi spíš měl vysvětlit ty. Choval ses jako smyslů zbavený a chudáka Pottera jsi málem umučil.“
„To asi Havraspár zase kvůli mně přijde o body, co?“ vzdychl Dan.
„Ne, Potter to nikomu neřekne.“
Zase to jméno…!!! Dan se zamračil. „Má snad něco, co já nemám?“ zeptal se po chvíli.
Snape se na Dana zkoumavě zadíval.
„Proč si teď všímáš víc jeho, než mě?!“ rozkřikl se chlapec. „To já jsem tvůj milenec!!! Ne on!!!“
Snape se sotva znatelně usmál. „Takže takhle je to,“ řekl a posadil se vedle Dana. „Jen pro tvou informaci, ty můj žárlivče,“ prohlásil a škádlivě rozcuchával Danovi čupřinu, „vůbec nestojím o to dělat Potterovi chůvu, ale Brumbál mě o to požádal.“
Danovi se rozzářily oči. „Opravdu?“ chtěl vědět, a když učitel lektvarů přikývl, skočil po něm tak prudce, že ho povalil na postel.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Eh...

(Kouya, 11. 12. 2008 9:28)

Haru: Já vim, že je to slátanina :) Vždyť jsi určitě četla, co vše jsem při psaní provozovala :D
Broskynka: Heh... Tý poslední části nerozumim... *sweatdrop*

mile

(haru, 10. 12. 2008 21:35)

...tak trochu zlátanina- hlavne to s tou japončinou, ale zlaté- vážne hezký ^^

hmmmm

(Broskynka, 30. 11. 2008 11:47)

Pekné... *uznanlivo kívy hlavou* ... Zujímevé to olo absťaka to zahnalo čo k tomu ? XD