Jdi na obsah Jdi na menu
 


You help me a lot...

28. 11. 2008

 „Žijí za Divokou řekou v Hlubokém lese,“ řekl jim jeden jolteon, když se ho Ralff ptal na cestu.
Trojice uháněla vysokou trávou, ale vaporeonka Moly začínala být unavená. I když v moři byla schopná uplavat kilometry, nebyla zvyklá na dlouhé přespolní běhy. Netrvalo dlouho a zaostávala za svými společníky dobrou půl míli.
„Neměli jsme ji s sebou brát!“ vrčel flareon. S vodními pokémony měl své zkušenosti a ty nebyly zrovna nejlepší. „Akorát nás zdržuje!“
„Nech toho, Ralffe!“ okřikl ho Paul a zastavil, aby je Moly mohla dohonit.
Když vaporeonka dorazila, doslova se zhroutila na zem. „Promiňte, kluci. Já vím, že jsem pomalá,“ omlouvala se. „Nechte mě tady a běžte radši sami.“
„Ani nápad,“ usmál se jolteon. „Mám svý důvody, proč tě beru s sebou.“
Moly na to nic neříkala, ale začínala tušit, co se za bratrovými důvody skrývá. I Ralff neměl slov. Jen přecházel pohledem z jednoho na druhého a zase zpátky.

Leon a Robert si hráli na schovávanou. Od té doby, co se vyvinuli, vedli vcelku poklidný život. Nikdo si netroufl je napadnout, nikdo je tady v Hlubokém lese nehledal. Najednou dostal Robert hroznou žízeň, a tak se šel napít k řece. Zapomněl při tom, že má být schovaný, aby ho bratr nenašel.
„Mám tě!“ vykřikl za ním Leon co nejhlasitěji a povalil bratra na záda.
„To nebylo fér,“ bránil Robert. „Nedával jsem pozor!“
„Život vůbec není fér,“ podotkl espeon a propadl se do jedné ze svých čím dál tím častějších pochmurných nálad.
Robert už nevěděl, jak ho pozvednout na duchu. Sedl si tedy vedle bratra na okraj řeky a ponořil ocas do vody. Po chvíli upoutal Leonovu pozornost.
„Co to děláš?“
To přivedlo Roberta na nápad. Leon si totiž strašně rád hrál. „Lovím ryby.“
„To zkusim taky,“ zasmál se Leon a nahodil svůj rozeklaný ocas.
Oba byli tak zabráni ho hry, že si vetřelců všimli teprve, když byli těsně u nich. Okamžitě vyskočili, aby své území bránili.
„Ale, ale, přece bys mi neublížil, Roberte,“ ozval se jolteon. „To jsem já, Paul.“
Umbreon přišel blíž a nezvaného hosta očichal. „Opravdu. Už jsi se sebou spokojený? Když jsme se viděli naposled, byl jsi ještě malej drzej eevee.“
Paul se začervenal. „Hele, zapomeneme na to, jo? Co bylo, bylo.“
Robert se ušklíbl. „Co tě sem přivádí, Paule?!“
„Já a tady můj kamarád Ralff,“ Paul ukázal na flareona stojícího vedle, „bychom potřebovali vaší pomoc.“
„Naše rodiče a přátele chytili lovci pokémonů,“ dodal Ralff.
„Co za to?“ otázal se Leon.
„Čestné členství ve Společenství,“ odpověděl pohotově jolteon.
„Zapomeň!“ odbyl ho espeon možná trochu drsněji, než zamýšlel, a vydal se zpátky k lesu. V půli kroku se však zarazil.
Moly, která viděla, že kluci nemají úspěch, nasadila smutný úsměv a vyšla zpoza stromu, kde se až dosud ukrývala. Přišla k Leonovi tak blízko, až se jejich čenichy téměř dotýkaly, několikrát zamrkala očima hlubokýma a temnýma jako moře a pak se zvonivým hláskem zeptala: „Uděláš to pro mě?“
To už Paul věděl, že má oba bratry v kapse. Na světě totiž existují jen dva pokémoni, kteří dokáží odolat Molynu útoku; jejich otec a Ralff, který je až po dlouhé uši zamilovaný do flareonky Jennifer.
Mladý espeon byl pohledem vaporeonky tak okouzlen, že se zmohl pouze na sotva postřehnutelné přikývnutí.
Když trojice odešla, Robert plácl Leona po zádech. „Teda bráško, tobě se ta maličká líbí,“ smál se. Leon se jen začervenal.


Leon ležel skrčený v houští a jeho bratr se tiše plížil za ním. O kousek dál se ozývaly podivné zvuky. Espeon opatrně vykoukl ze své skrýše, aby se podíval, co se za keřem děje. Dvounozí tvorové pomalu nakládali bedny do břicha obrovského plovoucího monstra.
Najednou oba pokémoni uslyšeli tiché našlapování měkkých tlapek a okamžitě ztuhli. Zvuk se stále přibližoval.
„Paule, Ralffe! Co tady děláte?“ zašeptal Leon. Tón jeho hlasu však nepřipouštěl žádné hloupé výmluvy.
„Chtěli jsme vám pomoct,“ vysvětloval jolteon.
„I když jste nejsilnější na Evolandu, sami na tu bandu nestačíte,“ přitakal Ralff.
„Nejsilnější ani z daleka nejsme…“ namítl Robert.
„Tak tenhle je poslední,“ ozval se cizí hlas a pokémoni schovaní za keřem ztichli. „Teda… V životě jsem neviděl tak velkého flareona.“
„A jak sebou mele,“ přizvukoval mu druhý. „Taková vzácná kořist nám nesmí utéct,“ řekl a připevnil na kování bedny silný visací zámek.
Z krabice se ozvalo výhružné zavrčení.
„Tati!“ vykřikl Paul a už už se chystal vyskočit z úkrytu. Naštěstí ho Robert včas chytil a strhl zpátky.
„Co to vyvádíš, prosim tě?! Chceš nás prozradit?!“
Mladý jolteon se pod hustou zlatou srstí začervenal. „Ale oni mají mého otce…“
„A taky jeho sestru,“ přisadil si Ralff.
„A taky spoustu dalších, kteří čekají na vysvobození!“ zavrčel umbreon a černá srst na svalnaté šíji se mu naježila.
„Tím, že se tu budeme hádat, jim ale nepomůžeme!“ okřikl Leon bratra a pak dodal na adresu Paula s Ralffem: „A když hloupě vběhneme do pasti, pak teprv nikoho nezachráníme! Vetřelců je hodně a ještě víc s sebou mají pokémonů. Potřebujeme nějaký plán.“
To je celý bratříček, ušklíbl se Robert v duchu. Kam se jiní řítí přímo po hlavě, on vždy přemýšlí.

Sotva se setmělo, začaly se dít věci, jak je Leon vymyslel. Všichni nezvaní hosté tvrdě spali, a tak jediný, kdo měl něco proti jejich záchranné akci, byl měsíc. Celou dobu se schovával za mraky, kde trucoval. S tím sice Leon nepočítal, ale Robert rozžehl zlaté kroužky na svém těle a slabě svítil na cestu.
Když dorazili k lodi (nevěděli, jak se to zařízení jmenuje), vyskočil umbreon na jednu z velmi, opravdu velmi mála prázdných krabic, zatímco ostatní se pustili do práce. Provazy však byly silné a oni postupovali pomaleji, než předpokládali. Na některé musel Ralff dokonce použít svůj plamenomet.
Po několika hodinách se jim to konečně podařilo. Pustili na svobodu všechny pokémony. Lépe řečeno všechny až na jednoho. Bedna, ve které byl zavřený Dereck, prostě rozbít nešla. Zřejmě se moc vzpouzel, a tak ho lovci umístili do téhle speciální.
Najednou se odněkud ozvalo zapraskání a zavrzání dveří a všichni čtyři museli vzít nohy na ramena a svého vládce tam nechat.
„Jak jste mohli!“ rozčiloval se Paul, když už je ti divní tvorové nemohli slyšet. „Jak jste mohli tak zbaběle zdrhnout a krále Evolandu nechat na pospas těm… Těm…“
Leon stál se svěšenou hlavou a mlčel. Zato v Robertovi to pořádně vřelo. „Tak hele! My nemáme žádného krále a nebudeme riskovat krk pro nic za nic! Až si odpočineme, pro tvého otce se vrátíme!“
Paul spolkl další nehezká slova a zdánlivě mírnějším tónem se zeptal: „A kdy teda vyrazíte?“
„To vám řikat nebudeme,“ zareagoval pohotově Leon a oči mu významně zasvítily.
„Tentokrát půjdeme sami,“ dodal Robert.
Druzí dva pokémoni instinktivně vycítili, že tady debata končí, a raději odešli.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

....

(Kouya, 1. 12. 2008 11:46)

Hehe.... Tak on si tu blbost přeci jenom někdo četl? :D Už to mám dopsaný, ale ještě to nejni zveřejněný. Čekala jsem, jaká na to bude reakce mezi čtenáři ^^

...

(haru, 30. 11. 2008 15:59)

ani neviem čo Ti mám na toto napísať do komentov...ale nemyslím to v zlom (len mi pred tým nenapadlo, že aj na toto sa dá písať =_=), pokémoni sú kawai...hm a...nedopišeš to?? xDxD

^.^

(mekachimeka, 29. 11. 2008 23:33)

jujky...*začala sa premieňať do jej detskej polovičky* jeeee pokeeemooniii! *nacpala si lízatko do úst pri čom poslintala klávesnicu* hezkýýý, ja chcu takýýý, to bolo kawaii! sugoi! veľa šťastia maličký pokemončkovia XD *našťastie nebolo neskoro a opäť z nej bola tá stará mekachimeka, ktorá sa hanbila za to čo spravila*

 

Portrét