Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krvavé tesáky V

16. 10. 2008
"Pane, někdo si s Vámi přeje mluvit."
"Kdo?" zeptal se detektiv a rozčileně odložil papíry na stůl.
"Čekal jsem vřelejší přivítání, Royi..." Do místnosti vstoupil vysoký muž; dlouhé černé vlasy za ním lehce povlávaly, rudé oči za úzkými brýlemi významně svítily. Arogantní držení těla prozrazovalo lepší původ.
Detektiv si podvědomě přejel rukou po krku. "Co tu chceš, Kristiane?!"
"Jen maličkost," odpověděl upír a povýšeně shlížel dolů na svého bývalého milence. "Doneslo se mi, že tu máš na návštěvě pár mých přátel."
"Taky by se to tak dalo říct..."
Kristian Edgeworth si sundal brýle, mírně se sklonil, lokty se opřel o stůl a zamrkal dlouhými řasami. "A nešlo by to udělat tak, aby byli oba moji chlapci propuštěni?"
"Ne!" Detektiv rychle popadl nejbližší spis a začal ho pilně studovat, neuvědomujíc si, že ho drží vzhůru nohama.
"Nevadí, tak si tu na ně počkám..."
Ten druhý však dělal, že neslyší, a tak se upíří mistr posadil na stůl, elegantně si přehodil nohu přes nohu a překážel, jak nejlépe uměl.
"Kruci! Mám se s tebou vyspat, Kristiane, abys konečně vypadnul?!"
"Jako vždy máš skvělý nápad, Royi," na to upír, "ale raději bych své chlapce zpět."
 
"A hele, koho to tu máme? Dva šťavnatí upírci! Takže já už ti nestačím, Karle?"
"Neprovokuj, Melanie, a zalez si na svoje místečko!"
Kolem cely, kde byli zavření Jurij s Hansem, právě eskorta vedla vlkodlačici a i dva statní bachaři měli co dělat, aby ji udrželi. Jakmile zavřeli Melanii do "klece", vlkodlačice se vrhla k mřížím a začala se sápat po Jurijovi. Ten naštěstí stačil uskočit stranou a vyvázl jen s menším škrábancem na paži.
"Neni ti nic, Bruder-Herz?" dělal si starosti Hans. Utrhl kus látky ze své už tak dost rozdrásané košile a pečlivě Jurijovi ránu ovázal.
"Takový pěkný mladý masíčko! Přece ho tu nenechám shnít!" vrčela Melanie a tlapu s ostrými drápy natahovala po upírech ve vedlejší cele.
V těžkém stříbrném zámku zarachotil klíč.
"Hej vy dva! Jste volní! Někdo se zřejmě u šéfa za vás přimluvil. Tak koukejte zmizet!" zaječel na ně nepříjemný strážný. "Kdyby bylo po mym, nechám vás navzájem se sežrat! Taková sebranka jako vy nemá mezi slušnýma lidma co dělat!"
 
Jurij a Hans v těsném závěsu za ním chvíli běhali po budově, než narazili na dveře se značkou EXIT.
"Máš ponětí, kde to jsme?" zeptal se Jurij, když se před budovou nečekaně zastavil, takže do něj Hans narazil a shodil ho na zem.
"Sorry, Bruder-Herz." Hans zatřepal hlavou, vstal a vyrazil kamsi do tmy.
Jurij si strčil ruce do kapes a rozběhl se za ním. Oba doufali, že je cestou nikdo nenapadne, protože jejich zbraně, Jurijův super natahovací řetěz s dýkami na obou koncích a Hansův milovaný splétaný bič, byly ty tam. Hans se cestou bavil tím, že před sebou neustále kopal malý kamínek, čímž Jurijovi nesmírně lezl na nervy.
Putovali asi dvě hodiny, než dorazili k malé křižovatce, kde se zastavili.
"Kam teď?" zajímal se Jurij a nataženou rukou naznačoval směr vlevo.
Hans ho však nevnímal. Ztěžka se usadil na obrubník a rukama se opřel o orosenou trávu. "Mám hlad, Bruder-herz. Co takhle si stopnout něco k jídlu?" navrhl.
Jurij rozhodně nebyl proti. Konec konců, od rána vůbec nic nejedli. Ovšem k jejich smůle zrovna kolem žádné auto nejelo.
 
Měsíc se schoval za mraky a oba upíři stále čekali. Hans ležel na okraji silnice, hlavu pohodlně uloženou v Jurijově klíně, a hlasitě chrápal. Jurij jen seděl, Hanse si raději nevšímal, a samou nudou si na prst natáčel pramínek svých dlouhých stříbrných vlasů. Najednou ho oslepila záře světel blížícího se auta. Rychle vstal, přičemž Hanse ze sebe nemilostně shodil, a rozběhl se doprostřed silnice, aby auto zastavil. Hans se k němu přidal hned poté, co se trochu vzpamatoval z nemilého probuzení.
Dnes však měli opravdu špatný den a jejich věrná kamarádka smůla je i tentokrát neopustila. Oba zůstali překvapeně stát, když k nim přikodrcala jakási plechovka na kolečkách. Dveře pro spolujezdce se pomalu otevřely.
"Chcete někam svést?"zeptal se muž s hustým plnovousem. Upíři si vyměnili zoufalý pohled. Chvíli váhali, ale nakonec se vmáčkli na zadní sedačku mezi nepříliš hubené dětičky. 
Když se všichni více méně pohodlně usadili, blondýna s tlustými mušími brýlemi, sedící za volantem, sešlápla plyn až k podlaze a plechovka se s rachotem rozjela.
Cesta ale nebyla zrovna příjemná a už vůbec neutíkala rychle. Vypadalo to, jako kdyby jeli po polní cestě s obrovskými šutry na každém metru, a Jurij s Hansem zřetelně cítili každý výmol na silnici.
"Máte vůbec tlumiče?" zeptal se Hans, přestože odpověď znal dávno předem.
"Ne. Ale nebojte, máme povinné ručení," ujistila ho řidička a trhla volantem, aby neminula zatáčku a nesjela ze srázu.
"Tady bychom raději vystoupili," navrhl Jurij.
"Už?" divila se blondýna. Přesto ale dupla na pedál, brzdy zaskřípaly a rádoby auto se téměř na místě zastavilo tak prudce, že se oba upíři málem rozmázli o přední sklo.
"Cos to stopnul, Bruder-Herz?!" stěžoval si Hans - v obličeji celý zelený - když vystoupili a plechovka odkodrcala pryč. "Je mi z toho tak blbě, že už ani hlad nemám!"
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ooooo

(Ayasumi, 30. 10. 2008 18:15)

nádhera! jen by mě zajímalo, zda se jejich mistr vyspí s tím komisařem :D jsem zvědavá, kam se naši upíři dostanou teď :D

........

(Broskynka, 29. 10. 2008 15:46)

Krásna poviedka ... som zvedacá ako to bude ďalej xD Je to srandovne. No ja na ich mieste by som do toho teda nenasadla xD Pokračko!!!

...

(Jenny, 16. 10. 2008 19:21)

Se jim divím, že nezdrhli už když tu plechovku uviděli:oD.
To čekání zato ale stálo. Jen tak dál a další dílek prosííím :o)