Jdi na obsah Jdi na menu
 


My Puppy

5. 6. 2008

"Už se vzbudil, pane?" zeptal se postarší sluha, když vsoupil do pokoje se šálkem horké kávy na podnose. Sloužil této rodině bezmála 35 let a přesně věděl, co si jeho mladý pán přeje. 
"Ne!" odsekl Rafael; se svým služebnictvem nejednal zrovna v rukavičkách. "Postav to na stůl!" přikázal.
"Už je to druhý den, pane. Měl byste si také odpočinout."
"Nech si ten starostlivý podtón! Řekl jsem, že se o toho kluka postarám sám, a to taky udělám!"
Sluha si tiše povzdechl a odešel. Měl mladého Rafaela opravdu rád. Vždyť ho viděl vyrůstat a staral se o něj jako o vlastního, když se jeho otec náhodou připletl do policejní přestřelky.

Rafael seděl na kraji postele a konečky prstů se jemně dotýkal tváře svého nového "spolubydlícího". Ten však zareagoval jen nepatrným zachvěním víček. Rafael ho tedy nechal a vstal. Přešel místnost, sevřel horký hrneček v dlaních a trochu usrkl z jeho obsahu. Opřel se o stůl a z hocha, klidně spícího v jeho posteli, nespouštěl oči. 
"Vypadá jako bezbranné štěňátko... Jak někdo může bejt tak krutej a vyhodit něco tak roztomilého na ulici?!" přemýšlel nahlas. "A ještě k tomu v takovym počasí!" 
Na okamžik upřel svůj pohled z okna. Venku stále ještě padaly trakaře, ale na obzoru se už rýsoval pruh jasné sluneční záře.
Rafael se nad tím výhledem pousmál. "Snad se mu tu bude líbit," napadlo ho. Vrátil se zpět k posteli, sklonil se nad spícím klukem a lehce ho políbil.

Michael ucítil dotek na svých rtech a okamžitě byl z postele venku. Zmateně se rozhlížel kolem. "Kde to jsem?" zeptal se napůl ještě ve spánku a s vypětím všech sil se snažil udržet rovnováhu na malátných nohou. Kluk proti němu si ho se zájmem prohlížel od hlavy až k patě. 
V tu chvíli si Michael uvědomil, že na sobě vůbec nic nemá. Snažil se utéct, ale čísi ruka ho zachytila, ztrhla zpátky a pevně objala okolo pasu. 
"Kam by moje roztomilé štěňátko chtělo jít?" Tichý, lehce výhružný šepot se ozval těsně u Michaelova ucha. 
"Nejsem žádný štěňátko! A tvoje už vůbec ne!" vykřikl Michael a zakousl se do ruky, která se pomalu blížila k jeho rtům, zatímco druhá se vydala opačným směrem. 
Kluk za jeho zády tiše sykl bolestí a pustil ho. "Ale, ale.... Takhle se chová hodný štěňátko ke svýmu novýmu páníčkovi?" ušklíbl se a udělal několik kroků vpřed. 
Michael začal téměř okamžitě couvat. Chvíli se mu to dařilo, ale nakonec narazil zády do zdi a musel zůstat stát. Zahnaný do kouta.

Rafael se pro sebe usmál. Jednou rukou se opřel o stěnu, aby jeho štěňátko nemělo kudy utéct, druhou ho k ní lehce přimáčkl a sklonil se těsně k němu. "Jak někdo může něco tak rozkošného vykopnout na ulici? Ale neboj se. Páneček se o tebe postará. Když budeš poslušný." 
V Rafaelových černých očích to zajiskřilo. Prsty přejel svému "zvířátku" po lícních kostech a po rtech, druhou rukou mu lehce pocuchal husté blonďaté vlasy. Pak se otočil, zapálil si cigaretu a beze slova za sebou zavřel a zamkl dveře. 
Michael se tiše zhroutil na podlahu. Celý se třásl zimou a potlačovanými vzlyky.
Proč jen musel mít takovou smůlu? Co myslel ten druhý tím, že musí udělat, co mu přikáže? Copak utekl z pekla, které prožíval doma, jen proto, aby skončil v náručí samotného Ďábla?  

Když se Michael probudil, ležel opět v měkkých saténových přikrývkách na pohodlné posteli. Nevěděl, jak se tam dostal, a nevzpomínal si ani, že by si tam lehl sám. Nějakou dobu upíral své velké fialové oči do stropu, než jeho pozornost upoutal podezřelý zvuk.
 Po chodbě se blížily těžké kroky. V zámku zarachotil klíč, klika cvakla, dveře se otevřely a do místnosti vešel postarší muž. Michael instinktivně zalezl hluboko pod pokrývku.
"Pan Rafael Vás žádá, abyste si toto oblékl a přišel dolů na večeři," prohlásil sluha bez jakýchkoliv emocí, položil na židli nějaké oblečení a odešel. Pokoj tentokrát zůstal odemčený.
Michael vstal, natáhl si - v jeho případě velice volné - tmavé džíny, oblékl světle modrou košili, která na něm ve všech směrech visela, obul si boty - tkaničky nezavazoval - a chystal se odejít, když si všiml něčeho tmavého na psacím stole. 
"Tak on to myslel vážně.... Zřejmě jsem tedy povýšil.... Teď už nejsem tajná hračička, teď jsem oficiálním pejskem...." 
Michael se ironicky usmál, natáhl si černý kožený obojek na krk a vyplížil se na chodbu. Na jejím opačném konci objevil schodiště s nádherně vyřezávaným a pozlaceným zábradlím. Ze zdola k němu dolehly útržky velmi vášnivé debaty. Zastavil se a na chvilku se zaposlouchal.

"Pane, jste posledním potomkem téhle rodiny. Víte přece, že..."
"Musíte zajistit přežití rodu.... Bla-bla-bla... Přestaň se chovat, jako bys byl muj otec, Jamesi!"
"Jmenuji se Jean, pane."
"To je jedno! Prostě mi přestaň řikat, co mám a nemám dělat!"
"Přesto si myslím, že byste si s tím chlapcem neměl nic začínat..."
"To je snad moje věc, ne?!"

"Ten chlapec má jméno! Říkají mu Michael!"
Rozhovor skončil, jako když utne. Pán i jeho sluha se okamžitě otočili. Michael se na schodech opíral o zábradlí. 
"Půjdu říct kuchařovi, aby připravil porci navíc," prohlásil Jean a tiše zmizel v jedněch z mnoha dveří v hale.

Dva kluci tam osamoceně stáli a vzájemně si hleděli do očí. Jednomu se v nich zračila touha, oči toho druhého byly plné strachu; řekl snad něco špatně? 
Jeden byl vysoký, silný cool guy - nikdo si nedovolil vztáhnout na něj ruku. Ten druhý naopak malý, hubeňoučký kawai boy, s modřimami po celém těle, jako by ho někdo právě zbil. 
Jeden z bohaté mafiánské rodiny, druhý byl synem ne příliš úspěšného právního zástupce.
Dva kluci... Tak odlišní a přece stvořeni jeden pro druhého. Stáli tam a hleděli si do očí, dokud ten blonďatý neodvrátil zrak.
Ani jeden z nich nepromluvil, ale světlovlasý hoch zřetelně viděl, jak se Rafaelovy rty pohybují v rytmu slabik Mi-Cha-El, které opakoval stále dokola.

"Bylo mi řečeno, že mám přijít na večeři," pípl Michael po chvíli sotva slyšitelným hláskem. 
Rafael potřásl hlavou, aby se probral ze snění. Přejel po Michaelovi očima a významně se usmál, když jeho pohled padl na černý obojek okolo Michaelova krku. "Samozřejmě. Pojď za mnou..." řekl a zamířil k velkým dveřím z tmavého drěva.
Michael sklopil hlavu, jak byl navyklý z domova, sešel ze schodů a poslušně následoval Rafaela do jídelny. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-D

(Evia, 5. 6. 2011 22:03)

Obojook :D to mám rada :) Rafael vyzerá byť dobrý, nie? Tak uvidíme, či taký aj bude! ;)

Ha! To se

(Nex, 19. 6. 2008 15:50)

nám to pěkně rozvíjí... Doufám, že kapitolky budou rychle přibývat! Je to jaksi návykové..a to jsem v druhé kapče. *kroutí hlavou*

...

(Ayasumi, 6. 6. 2008 13:17)

kráása! honem piš, ať si můžeme přečíst pokračování :)

Grah *megadrool*

(Yamato Ai, 5. 6. 2008 14:17)

To je taaaaaaaaaak dlouhý!!! *valí oči*
Teda na tebe lásko...
Teď jen zbývá si to přečíst =)